Ke konci roku 1930 přinesli němečtí a nizozemští přistěhovalci první čajová semena do La Paz v provincii Larecaja. Zakládali plantáže v oblasti, kde nadmořská výška, klimatické a půdní podmínky, byly téměř dokonalé pro pěstování čaje. Po zhruba 30-ti letech byl provoz v malém měřítku zastaven a továrny ležely v nečinnosti. Od roku 1976 docházelo k oživení zájmu a vznikly dohody mezi Bolívií a Tchaj-wanem, které vedly ke zvýšení výsadby a výstavbě tří továren na Caranavi, Chimate a Chapare. Ale vysoké výrobní náklady a neefektivní administrativa vedla podruhé ke kolapsu v polovině roku 1980. Zapojení vnitrostátních institucí dostalo věci do pohybu a opět se v malém měřítku začalo vyrábět. Nicméně v roce 1993 byly továrny opět zavřeny.

V roce 1996 byla výroba čaje privatizována a bojovala až do roku 2001, kdy nízké ceny čaje z jiných zemí způsobily, že továrny prostě neměly na provoz, takže zahrady a továrny byly opět opuštěny. Tato “stop-start”, “zapnuto-vypnuto” povaha odvětví zničila naděje a nadšení každého, kdo měl původně o pěstování čaje zájem.

Ale teď se věci mají jinak! Od roku 2005 byly v Santiagu, kde jsou hlavní čajové výrobní plochy, továrny znovu zprovozněny. Byly nainstalovány nové stroje, keře byly rehabilitovány, byla získána organická certifikace, zřízeny čajové školky a byli získání noví zákazníci, nacházející se mimo domácí trh. Ve čtvrti Mapiri v La Paz, na základě požadavků na hospodářský a sociální rozvoj a tlaku od místních zemědělců čaje se podařilo získat finanční prostředky od agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID) a Empresa boliviana de Tes Especiales – Chaimate SA.

Roční produkce čaje je okolo 1400 tun. Čajové plantáže mají cca 200 ha a do budoucna se předpokládá 350-400 ha. 12 školek produkuje zhruba 180.000 rostlin ročně. Bolívie vyrábí čaje černé, zelené a jasmínové.