Záhy poté, co ve 30. letech 19. století Britové zahájili výrobu čaje v Ásámu, se čajovník rozšířil i do Silhatu a ostatních tehdejších severoindických oblastí. Po osamostatnění Indie v roce 1947, kdy západní část Bengálska připadla Indii a východní (budoucí Bangladéš) Pákistánu, si čajovníkové oblasti Silhat a Čitágáon udržely svůj význam.

Sklizeň probíhá od dubna do prosince, ale nejlepší lístky se trhají v květnu a červnu. Vyrábí se převážně černý čaj, z něhož se v jednotlivých závodech část balí jako listový a z většiny čajové drti, prachu a menších zlomků se připravují směsi. Zbytek tvoří zelený čaj. Největšími odběrateli jsou Pákistán a Polsko, menší množství čaje míří do Velké Británie, SNS, Turecka, Egypta, Číny, Íránu, Austrálie, Nového Zélandu, Súdánu, Belgie a Indie. Bangladéšské čaje připomínají čaj jihoindický a dávají nálev pěkné barvy a vůně a mírně kořenité chuti. Nejlepší jsou s mlékem.